Když člověk dělá všechno možné, než by měl

12. listopadu 2017 v 11:51 | Ta, která se vyhýbá všem a všemu, co to jen jde |  Hodnotné moudrosti z obyčejného prostředí

Neděle, chvilku před dvanáctou dopoledne...jeden by čekal, že budu mít své nejplodnější období a latinská slovíčka či názvy všech možných ligament se mi samovolně nalijou do mozku, abych mohla zítra, nejen při zápočťáku, perlit. Ha, ha. Zní to krásně, úplně hřejivě jako ty poslední sluneční paprsky, co na mě koukají skrz okno. Ale ono houby.

Od rána chodím sem a tam, dokonce si i udělám snídani na vidličku jako motivaci na začátek krásného podzimního dne (beztak odpoledne, kdy se dostanu ven, bude zase hnusně). Pak poslouchám klohnění kluka od vedle, který připravuje vylepšenou verzi mé snídaně své přítelkyni a jeho vůbec ne hlasitý smích.

Jak ráda bych se smála, zpívala si hitovky hrající z mobilu, ale mé svědomí mi nedá. Tak zasedám k počítači a nechám se programem zkoušet, co jsem si ze včerejška zapamatovala.

Je to bídné.

Na náladě mi nepřidává ani ten všude panující klid. Všude je tu ticho, sem tam je slyšet hlasité šoupaní papučí po chodbě, bouchnutí dveří, cvaknutí kliky, pištění varné konvice či šumění oleje na pánvi. Jinak ticho. A přitom jsem si vědoma, že je nás tu celkem tak šest sedm. Někde taky všude jsou zalezlí a slyší tolik, co já.

Takže slyší všechno.

Slyší, jak si pobrukuju se sluchátkama v uších? Slyší, jak datluju písemka do počítače? Slyší, jak nadávám u toho, že mi nejde latina?

Zdi sice poskytují soukromí, ale to, že je tu všechno v tom tichu slyšet, mě znervózňuje. Přemýšlím nad tichem. Zamýšlím nad vším, co dělám, zda to bude slyšet. Je až děsivé, jak moc dumám nad takovou blbostí.

Už slyším, co by mi na to řekli doma. To je strašné, že ani na koleji nemáš klid. Dej tomu čas, na to si zvykneš. Já jsem ti říkala, že jsi měla dojet domů. Měla, neměla, takt jako tak je to lekce. Čas tu ubíhá pomalu, každé jídlo si připravuju sama s pocitem, že mě slyší Velký bratr, v noci chodím na záchod s tím, že musím budit ostatní. Každý šum či šepot je tu jako rozeznění gongu přímo u vašeho ucha.

A jak se tu člověk s lidmi, které příliš nezná, je to jako pohyb minovým polem. Co když udělám něco a jim to bude vadit? Co když mi někdo za něco vynadá? Tolik otázek, tolik obav, a přitom ti lidi určitě nekoušou. Jedna holčina mi dokonce nabídla, že mi půjčí vařečku, vždyť předevčírem jsme se skoro všichni dívali na trapnou komedii. Ale má introvertní stránka jim prostě nevěří.

Má introvertní stránka se bojí všeho nového. Toho, jak se bude psát první zápočtový test, toho být tu přes víkend, toho jít uličkou mezi garážemi, která podle selského rozumu vede do parku. Nové prostředí dělá hodně. Nové prostředí, noví lidé vyzývají mou introvertní stránku dnes a denně a ta chudera je z toho občas na prášky. Jediný důvod, proč jsem se z toho ještě nezbláznila, je ten, že jsem začala znovu kreslit. Docela dost.

Nekreslím hodně, ale kreslím, když to potřebuju. Co kresba, to momentální stav. Co kresba, to náhled do duše. Co kresba, to nový začátek. Co kresba, to nový život.

Věděla jsem, že to bude těžké, bylo mi jasné, že se budu cítit sama daleko od lidí, co mi tak dlouho kryli záda, i když se stále ujisťuju, že jsou jen slzičku (pardon zavolání) daleko, ale nic, opravdu nic, vás nepřipraví na to, až v tom budete "sami".

Ale vím, že to potřebuju. Potřebuju se naučit, že i v jakékoli situaci se mohu na sebe spolehnout. Mám pocit, že právě tohle vystrčení sami sebe s mého komfortního prostředí, je něco, co jsem potřebovala už dlouhou dobu, ačkoli je to těžké. Zatraceně těžké.

Teď nechám sám život, aby byl mým učitelem. A budu pracovat na tom, abych já byla excelentním žákem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama